Jak chutnalo tabu

Cieľom knihy Tabu v sociálních vědách (2003) od Petra Bakalářa bolo otvoriť diskusiu o témach, o ktorých sa často mlčí. Dotkol sa tém snáď najviac taubizovaných v sociálnych vedách: rozdiely medzi rasami, skupinová židovská stratégia a eugenika. Po vyjdení Bakalářovej knihy sa rozpútala v českých akademických kruhoch a niektorých médiách o nej búrlivá diskusia.

Aj keď témy, ktoré Bakalář načal, sú veľmi citlivé a dotýkajú sa emócií mnohých, v demokratickej spoločnosti by vo verejnom diskurze mali byť podstatné argumenty: nie nálepkovanie, útoky ad hominem a vyhýbanie sa diskusii. Reakcie na Bakalářovu knihu sú zaujímavou sondou do stavu verejnej diskusie v dnešnej spoločnosti. Prinášame vám esej Jak chutnalo tabu, kde Bakalář po roku od vydania knihy zhŕňa svoj pohľad na diskusiu, ktorá okolo jeho knihy vyvstala. [Pozn. IPPR]

Vzhledem k tomu, že se dají po vyjití Psychologie Romů [esej vyšla ako apendix k Bakalářovej druhej knihe, Psychologie Romů – pozn. IPPR] očekávat podobné reakce jako na Tabu v sociálních vědách, rekapituluji zde své dosavadní zkušenosti s první knihou. Byl jsem překvapen, do jakých extrémů mohou někteří její oponenti – často jinak rozumní lidé – zajít. Pravidlem byly neseriózní výklady textu těmi, kteří chtějí zachovat prostředí dogmatismu spíše než otevřené debaty.

Především je třeba zdůraznit, že nikdo z kritiků nevyvrátil – a ani se o to nepokusil – základní teze, které jsou v kostce řečeno tyto:

1. Lidské populace jsou z hlediska inteligence (a jiných vlastností podmiňujících úspěšnost v moderní společnosti) různě vybaveny a tyto rozdíly jsou do jisté míry dány geneticky.
2. Významnou, ne-li nejdůležitější hnací silou antisemitismu je skutečnost, že Židé jsou v důsledku své vyšší inteligence a skupinové spolupráce úspěšnější než nežidé.
3. Dochází k dysgenickému efektu (zhoršování populačního genofondu) – např. díky moderní medicíně přežívají lidé se závažnými genetickými defekty, které předávají další generaci.

Je nepochybné, že kniha obsahuje i některá zjednodušení, jednostrannosti, zkreslení či dokonce chyby. (Za upozornění na některé z nich bych chtěl poděkovat např. Zrzavému a Kenneyovi.) U témat, o kterých se mlčí, tomu nemohlo být ani jinak. Cílem knihy bylo prezentovat teorie a otevřít diskusi, která by její účastníky obohatila. To se však podařilo jen zčásti. Přesto však jsou dosavadní reakce cenné – reflektují totiž současný stav velké části naší akademické komunity.

Recenzenti – místo toho, aby zhodnotili silné a slabé stránky knihy a navrhli vylepšení, což by byl celkem logický požadavek – se začali předhánět v hledání chyb. (To, že text obsahuje velké množství důležitých a originálních teoretických koncepcí a nápadů, které nebyly dosud v naší odborné literatuře reflektovány, nezmínil nikdo.)

Oponenti knihy by měli být schopni předložit stejně relevantní argumenty (např. tyto výzkumy ukazují, že Afroameričané mají stejné mentální předpoklady jako bílí Američané). Pokud publikaci označují za pseudovědeckou a zaujatou, měli by dokázat doporučit knihy, které jsou objektivní, a měli by být schopni vést nezaujatou diskusi. K ničemu podobnému však nedošlo. Na rozdíl od svých kritiků prezentuji data a logicky konzistentní teorie a zároveň vybízím k dialogu. Oponenti neprezentují žádná data, která by se týkala klíčových tezí knihy, a po napsání recenzí mlčí. Napadají moji metodologii, ale sami žádnou nenabízí.

Signifikantní je, že ti, kteří knihu považují za neobjektivní, manipulativní a prezentující záměrně zkreslený pohled na problematiku, sami sebe z téhož usvědčují ve svým recenzích – přesně takové totiž jsou. Vybírám několik příkladů.

Případ Martina Mahlera

Mahler mi na začátku celé „kauzy“ adresoval dopis, ve kterém se mě mj. tázal na moje etnické kořeny apod. a který obsahoval věty: „Považuji ji za významnou publikaci, dlouho mě nic tolik nezaujalo … Vnímám vás jako člověka velmi odvážného a velmi pracovitého s tendencí vyhledávat neobvyklé úhly pohledu, otevírat třinácté komnaty a zveřejňovat, co jste objevil“. Poté však změnil názor a pro média opakovaně prohlásil „Mně nešlo o to, mluvit s ním jako s partnerem, chtěl jsem jen označit jeho knihu za nebezpečný a perverzní akt“. Mahler se ve své recenzi (2003) dopustit řady zkreslení a vyložených nepravd. Mj. uvádí: „v holocaustu nachází Bakalář židovský záměr“. Když jsem jej požádal o vysvětlení, jak k tomuto názoru přišel, přestal se mnou komunikovat.

Případ Václava Pačese

Pačes publikoval (Reflex, 8/03) svůj názor na dvě kapitoly (Rozdíly mezi rasami a Eugenika). Text je pozoruhodný z několika důvodů:

• evokace klonování Hitlerů, výroby blondínek, dokonale organizovaných koncentračních táborů namísto zamyšlení nad zhoršujícím se populačním genofondem,
• iracionální nechuť vzít v potaz IQ a jeho význam pro praktický život: „Všelijaké ty inteligenční kvocienty jsou umělými konstrukcemi a nikdo ani navíc neprokázal, že vysoký IQ znamená lepšího člověka.“.

Není mi zřejmé, co podle Pačese znamená „lepší člověk“, ale je přesvědčivě dokázané, že lidé s vyšším IQ páchají méně kriminality a jsou altruističtější (napr. Rushton, 1997).

Centrální však bylo něco jiného. Autor napsal „Všechno, co zde najdeme, bylo již, a mnohokrát lépe, někde řečeno“. Několikrát jsem mu zaslal dotaz, které publikace měl konkrétně na mysli. Dodnes jsem neobdržel odpověď. Kde leží klíč k této záhadě?

Případ Jana Volavky

Volavka mě ve svém článku Apologie namísto kritiky (2003) obviňuje ze zkreslování: cituji statistiky o vysoké kriminalitě černochů v porovnání s bělochy, ale neuvádím, že se rozdíly mezi rasami prudce sníží, jakmile jsou výsledky kontrolovány pro rozdíly v sociálněekonomickém postavení. Já však uvádím (s. 54) závislost kriminality na IQ (a tedy implicitně na příjmu) u různých etnických skupin. Černí s IQ 100 mají kriminalitu 5 %, bílí 2 %. Ano, změní se – z 13 % na 5 %; stále je však o 150 % vyšší než u bílé populace.

Ke komentáři k nejrozsáhlejší kapitole Judaismus jako evoluční skupinová strategie neuvádí Volavka jediný argument, který by teorii zpochybňoval, natož vyvracel. Místo toho si vystačí s konstatováním, že ji formuloval obskurní profesor psychologie a že je nebezpečná.

Na závěr píše, že jsem se měl pokusit o kritické zhodnocení práce autorů, ze kterých vycházím, ale „tuto příležitost jsem nevyužil“. Když jsem Volavkovi opakovaně zasílal svůj komentář k jeho textu a žádal ho o doporučení publikací, které považuje k tématům za relevantní a objektivní, nikdy mi neodpověděl. Reagoval (a obratem) až poté, co jsem jeho kolegům zaslal svůj komentář k recenzi s prosbou, aby mu jej přeposlali. Jeho reakce byla stručná – nemám jej obtěžovat.

Případ Václava Mertina

Mertin mě v článku Bakalářova manipulativní psychologie (2003) obviňuje mj. z toho, že mě „veškerá uváděná literatura slouží k tomu, aby podpořila předem danou odpověď“. Vedle toho, že se jedná o očividnou nepravdu, recenzent nikde nedokládá, co konkrétně je v knize chybného. Místo toho odkazuje na několik autorů, kteří se však empiricky orientovaným výzkumům o rozdílech mezi populačními skupinami vyhýbají.

Recenzent uvádí, že „absolutně nerozlišuji mezi zdroji“, tj. mezi odbornými pracemi a „pokleslým bulvárem“. Nikde však neuvádí příklad ani pokleslého bulváru, který bych použil (z ničeho takového necituji – s výjimkou Richterova překladu výňatků z Talmudu, na což však čtenáře upozorňuji), ani příklad nesprávného údaje převzatého z nedůvěryhodného zdroje.

Píše, že po mém „zdrcujícím odsudku Goulda by si od něho člověk nevzal suchou kůrku…“ a že „je pochopitelně možné nesouhlasit s Gouldem (byl by div, kdyby neudělal žádnou chybu)“. V případě Goulda však nejde o jednotlivé chyby, nýbrž o zásadní ideologické nastavení jeho prací. Např. T. Grim (2000) v článku Poučení z krizového vývoje společenských věd cituje názor, že většina evolučních biologů „ho berou jako člověka, jehož myšlenky jsou tak zmatené, že sotva stojí za to, aby se jimi někdo zabýval“. O Gouldovi a Lewontinovi dále píše: „Jejich problém je právě v morálce politické korektnosti, která v podstatě tvrdí, že něco je, protože by to tak být mělo“.

Mertinův text končí slovy: „Z hlediska rozvoje odbornosti není třeba mít nejmenší obavy, ovšem veřejnosti je třeba vyslat signál, že tento přístup nemá se současnou psychologií nic společného.“ To, že jsem se snažil o vyvážený a objektivní přístup by mohlo být patrné např. z toho, že jsem se pokusil řadu témat ještě před vydáním konzultovat s našimi odborníky. Mertinovi jsem opakovaně zasílal text týkající se problematiky romského IQ. Nikdy mi neodpověděl.

Po vyjití recenze jsem Mertinovi nabídl diskusi, odpověděl mi, abych ho již nekontaktoval. Podle mého soudu není na nabídce odborného dialogu nic manipulativního. Podezřelé naopak je, když někdo zveřejní názory, které není schopen či ochoten obhájit. Ve skutečnosti není jasné, v čem zásadním se Mertinův názor na rozdíly v IQ mezi rasami líší od toho, který uvádím. Mertin v textu Vybraná témata z psychologie píše, že černoši, Hispánci, Indiáni a Romové mají o 15 bodu nižší IQ než běloši a „nejvyšší IQ je zjišťováno u židovské populace“. Vedle environmentálních vysvětlení rozdílů uvádí i:

Velmi přijatelná je i hypotéza, podle které je struktura schopností u různých populací odlišná. Podle tohoto názoru mají černoši v průměru o něco horší předpoklady v akademických schopnostech měřených inteligenčními testy, ale jiné schopnosti mají v průměru lepší.

Nejsilnějším dukazem mé „manipulativní psychologie“ by bylo, kdyby Mertin publikoval text, ve kterém by zhrnul to, k čemu různé empiricky orientované psychologické školy v souvislosti s rozdíly v IQ mezi rasami došly, napsal a zdůvodnil k čemu se on osobně kloní a tento závěr porovnal s tím, co je uvedeno v mé knize. Tuto možnost však považuji za krajně nepravděpodobnou.

Případ Respektu a Petra Třešňáka

S médii mám různé zkušenosti. Snad nejhorší s Třešňákem z Respektu. Přes původní slib mi nedal text k autorizaci. Článek je ukázkou bulvární publicistiky a zkreslování. Např. pod mojí fotografií je text: „Petr Bakalář se chystá na další knihu. Tentokrát chce řešit odsun Romů.“. Svůj názor na Třešňákovo neprofesionální jednání jsem zaslal šéfredaktorovi Respektu T. Němečkovi. Odpověděl mi takto: „Nejste-li s článkem spokojen, budete patrně muset postupovat právní cestou. Bude nám jedině ctí se s osobami Vašeho typu soudit.“

Případ Československé psychologie

Československé psychologii jsem nabídl dva texty. Jedním z nich byla přehledová studie zabývající se romskou inteligencí, druhou reakce na Volavkovu kritiku. Oba texty redakční rada odmítla. První bez udání důvodu, druhý s tím, že časopis „nezveřejňuje reakce autorů na recenze jejich děl“. Když jsem ale poukázal na to, že v roce 1996 k podobné diskusi v časopisu došlo, dostal jsem tuto odpověď: „Redakční doba měla v té době poněkud jiné složení, a to mohlo rozhodování tohoto kolektivního orgánu ovlivnit“. Osobně mi není jasné, z jakého důvodu současná redakce principiálně odmítá autorovi právo se hájit – zvláště tehdy, pokud prokáže, že recenze obsahovala chybné a zkreslené informace. Na dotaz, z jakého důvodu byl odmítnut článek o Romech, jsem dostal odpověď, že recenzent (a posléze redakční rada) by „pravděpodobně vytkl především to, že srovnávané skupiny nejsou vyrovnané dle socioekonomického statusu (alespoň vzdělání matky). Protože se jedná o údaj, který nemůžete zpětně zjistit, není studie z tohoto hlediska opravitelná.“

Tato výtka je však naprosto neoprávněná:

• Pokud se zkoumají rozdíly v inteligenci dvou populací, děje se tak pomocí reprezentativního výběru z obou souborů. To, že děti romských žen, které mají středoškolské vzdělání, mají stejné IQ jako děti neromských středoškoláků, nevypovídá nic o rozdílech mezi populacemi, pokud se procentuální počet středoškoláků u obou skupin výrazně liší. Takovýto výzkum uvádím. Vedle toho shrnuji i výsledky dalších výzkumů, které ukazují, že ani společně sdílené prostředí (např. dětské domovy) rozdíl mezi romskou a neromskou populací nestírají.
• V žádném z výzkůmů, které cituji, se autoři nezabývali vyrovnáváním skupin podle socioekonomického statutu, přesto byly tyto výzkumy publikovány ve vědeckých časopisech a odborních publikacích. Není jasné, proč se v mém případe tento požadavek najednou objevil.

Případ židovské komunity

Pražská židovská komunita reagovala na knihu negativně, její předseda ji označil za horší než Mein Kampf (Šídlo & Macků, 2003). Když jsem však židovským obcím a jejich členům (cca čtyřiceti) rozeslal otevřený dopis s nabídkou debaty, zůstal tento pokus bez odezvy. Pokud Židé diskusi se mnou pokládají za zbytečnou (nebezpečnou?) a odmítají ji, zůstává otázkou, s kým (a o čem) by byli ochotni diskutovat. (Kde přesně leží ta hranice?). Na tuto otázku reagoval Novák (2003) slovy: „Diskutovat budou s kým budou sami chtít a o čem budou chtít.“ Pokud to tak bude, je téměř jisté, že mnohá důležitá témata (např. příčiny antisemitismu) zůstanou na vědecké úrovni nereflektována.

Případ Ivo Budila

Budil, děkan Západočeské univerzity, přednesl na interdisciplinárním semináři v Nečtinách (únor 2004) přednášku s názvem Vznik moderního antisemitismu. Text v rozsahu 13 stránek popisoval některé objektivně existující stránky antisemitismu: popírače holokaustu, konspirační teorie (znovuoživený zájem o Protokoly siónských mudrců, „všechny velké světové problémy jsou způsobeny existencí Izraele“), spojení antisemitismu s antiamerikanismem, antikapitalismem event. antiizraelismem.

Ačkoli autor v úvodu sliboval, že se bude zabývat „pravděpodobnými příčinami jeho rezistence (tj. antisemitismu) vůči nejrůznějším typům osvěty a tragické historické paměti“, v referátu naprosto chyběla jakákoli analýza chování Židů, které by mohlo být příčinou antisemitismu, konkrétně židovského rasismu (který vede k sociální tenzi a reaktivnímu rasismu) a skupinové spolupráce (která vede k disproporční ekonomické, politické a kulturní úspěšnosti Židů) (viz Bakalář, 2003, s. 102–245).

Na můj dotaz, zda by některé projevy antisemitismu nemohly mít racionální a nepatologické jádro, Budil odpověděl, že veškerý antisemitismus je patologií. Poté, co jsem mu nabídl e-mailovou diskusi, mě označil za „extrémní typ antisemity“ a dialog na samém začátku z důvodů časové zaneprázdněnosti přerušil.

Budil má na škále dogmatismus – otevřená debata daleko blíže k prvnímu. Podle Lindemanna (2000, s. ix) velké množství prací o holocaustu (a implicitně o antisemitismu) může být popsáno jako výkřiky bolesti a projevy rozhořčení spíše než jako pokusy o porozumění. Pokud budou v našem akademickém prostředí převládat lidé Budilova typu, nelze očekávat, že dojde v tomto ohledu k jakémukoli zlepšení.

Případ Vladimíra Smékala

ČTK uveřejnila (3.9. 2000) tento text:

Výzkum: Romové mají pro učení stejné předpoklady jako ostatní
Romské děti i děti z ostatních menšin, žijících v České republice, mají podle odborného výzkumu stejné vrozené předpoklady pro vzdělávání jako mládež majoritní české společnosti. O výsledcích tohoto výzkumu diskutovali účastníci mezinárodní konference na téma minority v pluralitní společnosti na přelomu tisíciletí, která skončila 3. září v Brně. „Výzkum byl realizován v uplynulých dvou letech u téměř 300 dětí vybraných z romského prostředí a jiných sociálně znevýhodněných skupin,“ informoval ČTK Vladimír Smékal z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, která organizovala výzkum i mezinárodní konferenci v Brně. Výsledky výzkumu podle Smékala ukazují, že děti z romského prostředí a dalších menšin mají k učení vrozené stejné rozumové předpoklady jako děti majoritní společnosti. „Často jim však schází motivace a jazykové dovednosti a proto bývají znevýhodňované při znalostních testech, které jsou založeny právě na jazykových dovednostech,“ zdůraznil Smékal. Řešení problému se vzděláváním dětí z romského prostředí a ostatních menšin spočívá podle Smékala v předškolní výchově v mateřských školách a v zapojení rodičů během školní docházky. „Problém těchto dětí totiž není pouze v menší znalosti jazyka, ale také v tom, že se nenaučily učit se“, dodal Smékal.

Mezinárodní konference, které se zúčastnilo na 70 zahraničních a 130 českých odborníků, výzkum rozvoje osobností dětí z menšinových společenství v ČR neuzavřela, zdůraznil Smékal. „Naopak jsme nyní na začátku dalšího výzkumného projektu, ve kterém se budeme po dobu pěti let věnovat otázkám utváření osobností dětí a mládeže v etnických a sociálních kontextech“, uzavřel.

Smékal, ředitel Centra pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity, nikdy nepublikoval žádný text, ze kterého by bylo možné vyvozovat takovéto závěry. Např. v textu Rizikové a protektivní faktory v utváření osobností dětí různých etnik v odstavci Temperament, kognitivní styly a intelekt se cituje pouze jeden zdroj, jímž je diplomová práce, která prokázala, že úroveň porozumění pojmů u romských dětí je podmíněna vzděláním matky a dalšími faktory (Smékal, 2003).

Vzhledem k tomu, že naprostá většina dosavadních výzkumů ukazuje pravý opak, obrátil jsem se na autora s dotazem, kde je možné výsledky výzkumu najít; nikdy mi však neodpověděl. Na dopis adresovaný vědecké radě a akademickému senátu Masarykovy univerzity mi rektor odpověděl takto:

Vážený pane magistře, ve svém dopise citujete autora zprávy ČTK a odvoláváte se na text, který ve zprávě není uveden jako citace. Autorem zprávy není prof. Smékal a zprávy ČTK také nejsou médiem publikace vědeckých výsledků. Dovozujete-li z obsahu této zprávy ČTK nějaké podezření na „vědecký podvod“, vypovídá to podle mého názoru více o Vás než o práci prof. Smékala. Na Vaší žádosti neshledávám nic k prošetření, zejména v ní není žádný odkaz na práci, ve které by k údajnému podvodu mělo dojít, což ostatně odpovídá tomu, co o své znalosti prací prof. Smékala uvádíte. Rád bych Vás proto upozornil na skutečnost, že Vaše tvrzení o vědeckém podvodu pokládám za dosti nehoráznou pomluvu z Vaší strany. Jiří Zlatuška

Zaměstnancům Centra pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity jsem zaslal dotaz, zda souhlasí se Smékalovým názorem, že Romové se v inteligenci neliší od neromů a zdali by na toto téma se mnou chtěli vést diskusi, která by později mohla být publikována. Dostal jsem dvě odpovědi; protože jsou charakteristické pro přístup většiny akademiků, které jsem oslovil, uvádím je doslova:

Na Váš dotaz sděluji, že s názorem prof. Smékala souhlasím – s malým doplněním: já nejen že nemohu odpovědět na otázku, která svědčí o Vaší prekoncepci – mám-li použít mírného označení –, já odpovědět nechci. A též si nepřeji s Vámi nadále být v jakémkoliv kontaktu. Myslím si totiž, že nejadekvátnější odpovědí na Vaše trapné produkování se (kryjící se pod záhlavím vědy a psychologie) je ignorovat – a ne to brát vážně. Já Vás vážně neberu, možná jste politováníhodný. Vaše asertivita, sebeprosazování, touha proslavit se (nebo snad i vydělávat prachy) patří k tomu, čemu říkám (pseudo)vědecký bulvár, a to hodně pokleslý
Ivo Plaňava

Pane Bakalář,

Vaši práci o Tabu ve společenských vědách považuji za propagandistickou kompilaci a nikoli za výsledek badatelský a zdá se mi, že s dotazem, se kterým se na mě obracíte, pouze chcete dodatečně ospravedlnit to, co jste v Tabu proklamoval. Velice se snažím zdržovat diskusí na mediální, doktrinální a ideologické úrovni, a proto se Vám omlouvám.
Havelka

Případ Pioneer Fund

J. Horáková v článku Tabu Petra Bakaláře? (2003) uvádí, že jsem v knize zapomněl uvést, že čerpám z výzkumů lidí, které podporuje instituce Pioneer Fund, která se snaží najít „vědecká“ zdůvodnění, jež by se dala použít na podporu extrémně pravicových ideologií a hnutí.

Je nepochybné, že Pioneer Fund sympatizuje s některými myšlenkami, které byly typické pro nacistický Weltanschauung (např. eugenika, segregace ras apod.). Mezi hlavní zájmy patří výzkumy v oblasti behaviorální genetiky, inteligence, sociální demografie a skupinové rozdíly (tj. rozdíly mezi pohlavími, sociálními třídami, rasami). Na druhou stranu to ale neznamená, že výzkumy, které sponzoruje, jsou nekvalitní. Např. prof. Sternberg na dotaz, zda mu nevadí, že někteří z autorů, jejichž příspěvky zařadil do své Encyclopedia of Intelligence, jsou sponzorováni institucí Pioneer Fund, odpověděl, že on sice tento druh finanční podpory odmítl, ale že sama tato skutečnost tyto výzkumy po vědecké stránce neznehodnocuje, protože každý výzkum stojí a padá sám o sobě nezávisle na tom, jaké jsou politické inklinace toho, kdo jej sponzoroval nebo prováděl (Miele, 1995).

Výjimečně pozitivnější reakce

V několika případech jsem se setkal s neutrálními až mírně pozitivními reakcemi na mou knihu. Pavel Říčan v článku Mluvme o tabuizovaných tématech (Říčan, 2003) napsal: „Tabu, která Bakalář napadá ve své kontroverzní knize Tabu v sociálních vědách, jsou reálná a nebezpečná. ...Musím přiznat, že jsem se v posledních letech ve své práci uvedeným tabuizovaným otázkám sám nejednou opatrně vyhnul.“

Dá sa říci, že se knihy zastal Průcha (2004, s. 63), který píše: „Většinou z těchto odezev (tj. na knihu) je autor obviňován z rasizmu, antisemitismu, z šíření ,nebezpečných myšlenek‘ aj. Na rozdíl od toho se přikláním k názoru redaktora A. Halady (Lidové noviny, 27. 2. 2003), že ,jde sice o text diskutabilní a v českém prostředí kontroverzní, ale nikoli jednoznačně rasistický či antisemitský‘...“

Demokraticky se zachovali Literární noviny, které dali k dispozici prostor pro necenzurovanou debatu mezi mnou a Kamínem (2003, č. 13, s. 16), i když je téma jejich zaměření vzdálené.

Kdo je rasista?

Většina komentátorů prohlásila knihu za rasistickou a antisemitskou (a potažmo autora za rasistu a antisemitu), aniž by uvedla kritéria, která při tomto hodnocení použila. Vycházím z toho, že rasista (nebo antisemita) není ten, kdo zjistí a zveřejní, že určitá lidská skupina či rasa vykazuje statisticky různé dispozice k různým činnostem a že v těchto činnostech dosahuje statisticky odlišných výsledků než skupina jiná. Není to ani ten, kdo přináší fakta, čísla, informace, event. kdo je skládá do kontextu jiných relevantních faktů, čísel a informací.

Rasista je ale ten, kdo:

• na základě statistických, mechanických, číselných zjištění vynáší absolutní, paušální soudy o lidské skupině či rase,
• zaměňuje kvantitativní zjištění za kvalitativní hodnocení,
• na rozdíl od badatele koná s politickým úmyslem a vědomě zkresluje výsledky bádání (ať již jakýmkoli směrem); ve smyslu této věty je rasista např. Smékal.

Boj proti rasismu by se nikdy neměl uchylovat k nepravdám. Účel by neměl světit prostředky. Bohužel není tomu vždy tak. Příkladem by mohl být vládní Projekt tolerance. Na zadní straně letáčku informujícím o tomto projektu je vyobrazeno šest identických mozků. Pod nimi je napsáno: Vietnamec, Rus, Rom, Čech, Etiopan, Němec. Autoři projektu tím informují veřejnost o tom, že jednotlivé populační skupiny mají stejnou velikost mozku. Není to však pravda – Romové a Etiopané mají menší mozky než příslušníci ostatních zmíněných skupin (Bakalář, 2003, s. 35 a 97).

Zdá sa, že pro mnoho lidí je biologická stejnost základním a nutným předpokladem k tomu, aby mohli hájit lidskou svobodu a důstojnost. Paradoxní je, že titíž lidé často obhajují kulturní odlišnosti minorit a brání homogenizaci, tj. např. tomu, aby minority převzali kulturní vzorce majority s níž žijí na jednom území.

Quo vadis, česká psychologie?

Nikdo z akademiků (snad s výjimkou Říčana v článku Mluvme o tabuizovaných tématech – viz Říčan, 2003) nepřivítal publikaci jako nabídku k odborné diskusi. Důvody jsou v zásadě dva – vedle odborné nekompetence je to především obava z možných následků na profesní kariéru toho kterého akademika. To se projevuje především u osob, které svoji kariéru založily na politické loajalitě – ať již k předlistopadovému režimu, nebo k současnému politickému klimatu (event. obojímu).

Je pozoruhodné – a pro odbornou úroveň a mravní image oboru negativní, že po roce 1989 nedošlo k žádným výraznějším personálním změnám. Naprostá většina normalizačních kádrů zůstala na svých akademických pozicích a po krátké „oblevě“ na začátku 90. let se zdá, že si svoje postavení spíše upevňují.

Analýza působení nomenklaturních kádrů v akademickém světe je tématem připravované publikace Řekls ďáblovi (proč) ne?. Je smutnou skutečností, že lidé daleko povolanejší – např. historik psychologie Jiří Hoskovec – nemají o zpracování tohoto tématu nejmenší zájem. Např. publikace Malé dějiny české a stredoevropské psychologie (Hoskovec & Hoskovcová, 2000) je napsána tak, jako kdyby výše zmíněný problém neexistoval. Psycholog Jiří Srnec se sice při referátu Klinicko-psychologickém dni (leden 2003) zmínil, že československá psychologie byla poškozena lidmi, kteří byli ochotni se režimu přizpůsobit, na můj dotaz, koho konkrétně měl ze současných akademiků na mysli, odmítl odpovědět. Stálo by jistě za analýzu, z jakých důvodů se psychologové brání (a to i ti, kteří neměli s předlistopadovým režimem nic společného), reflexi tohoto období.

Namátkou uvádím několik příkladů:

1. Karel Riegel, v současnosti ředitel Psychologického ústavu FF UK, napsal (Riegel, 1987):

Sovětská psychologie byla pro nás vždy zdrojem teoretických i metodologických impulsů, naším nejvýznamnějším partnerem jak v oblasti rozvoje vlastního oboru, tak jeho aplikací ve společenské praxi.

2. Ivan Slaměník, katedra psychologie FF UK, (Slaměník, 1988):

Současná etapa rozvoje naší společnosti je charakterizována úsilím o realizaci strategické linie urychleného sociálního a ekonomického rozvoje, vytyčené XVII. sjezdem KSČ a konkretizované na březnovém a prosincovém zasedání ústředního výboru KSČ v loňském roce.“

3. O Vladimíru Smékalovi, pracovníkovi na katedře psychologie Masarykovy univerzity a řediteli Centra pro výzkum vývoje osobnosti a etnicity, napsal Kuric (1985):

Náš jubilant se vyznačuje širokým rozhledem vývoje a rozvoje psychologického myšlení nejen u nás, ale i ve světě, a jak svými názory, tak i vlastními aktivitami se plně hlásí k pokrokovému proudu marxistické psychologie. Znají a respektují ho přední reprezentanti sovětské psychologie, s nimiž udržuje řadu pracovních kontaktů.

4. O Zdeňkovi Helusovi, nedávném děkanovi Pedagogické fakulty v Praze, který je mj. autorem publikace Úvod do marxistické sociální psychologie, napsali jeho spolupracovníci (1985):

Pod jeho vedením vzniká monografie „Psychologie školní úspěšnosti žáků“, která řeší problematiku z marxistických pozic.

Příkladem současné situace může být předsednictvo Asociace psychologie trhu. V textu K profesionalitě a etice ve výzkumu trhu, který informuje o jejím založení (Psychologie dnes, 2/2001, s. 8) se mj. píše:

„Za nedílnou součást profesionálních standardů považujú členové prohlubování a dodržování etických norem v praxi tak, aby nešlo pouze o etické zásady zanesené na papír, nad jejichž významem se nikdo nezamýšlí.“

Ironické je, že z pěti osob, které jsou v předsednictvu asociace, a které by měli bdít nad dodržováním etických norem, jsou tři lidé bývalí spolupracovníci StB (podle Cibulkových seznamů). Konkrétně se jedná o Jitku Vysekalovou (předsedkyni), Milana Rymeše a Vladimíra Bártu.

Jistý obrázek o kvalitě mnoha akademických psychologů je možné si vytvořit na příkladu katedry psychologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, konkrétně na jejím současném vedoucím, I. Gillernové. Katedra psychologie na FF UK by měla být prestižní institucí, jakousi vlajkovou lodí české psychologie. Totéž by mělo platit o osobě, která ji vede. Dostupná data vypovídají o Gillernové toto:

• členka KSČ,
• nemá plnohodnotné psychologické vzdělání, vystudovala obor pedagogika-psychologie,
• přestože nastoupila po skončení studia na akademické místo, je minimálně publikačně činná, za 25 let své akademické kariéry – pokud je mi známo – nepublikovala v žádném odborném časopisu, za posledních 5 let se publikačně podílela pouze na středoškolské příručce Slovník psychologických pojmů,
• na základě jejích publikací nelze nijak doložit, zda ovládá nějaký cizí jazyk (mj. nikdy nebyla na stáži v cizině, i přesto, že jsou tyto možnosti běžně dostupné) a že dokáže pracovat s cizojazyčnými zdroji.

Je všeobecně známo, že si nadřízení vybírají takové spolupracovníky, kteří jim jsou osobnostně podobní. E. Bakalář v textu Jak vedoucí pracovníci připravují své nástupce (1991, s. 20-23) dodává, že nadřízení si vybírají takové podřízené a event. nástupce, které je nemohou mocensky (např. vyšší kvalifikací) ohrozit v době, po kterou si přejí zůstat ve své funkci.

Závěr

Publikaci Tabu v sociálních vědách je možné chápat jako experiment „věda verzus ideologie“. S více než ročním odstupem od vydání lze konstatovat, že nikdo z našich akademiků v této zkoušce charakteru neobstál. Nelze očekávat, že by v dohledné době byla politicky kontroverzní témata diskutována na akademické půdě, event. získala granty. Je to proto, že pro velkou část našich sociálních vědců je typická přinejmenším jedna z těchto charakteristik:

• velmi omezená profesní úroveň (např. odmítání či přímo neznalost moderních biologicky orientovaných výkladů lidského chování; stále převládá marxistický výkladový rámec),
• nedostatky v oblasti tvůrčího myšlení,
• tendence k vyhýbání se konfliktům, loyalita a obavy o vlastní kariéru – v naší sociálně-vědní literatuře se prakticky nepolemizuje,
• naivní humanismus.

Zdroj

Bakalář, P. (2004). Psychologie Romů. Praha: Votobia, s. 148-163.
Text bol so súhlasom autora mierne pozmenený (poznámky pod čiarou boli odstránené, resp. včlenené do textu a bola z nich vytvorená časť „Výjimečně pozitivnější reakce“).

Literatúra